Historie

První kapitola úctyhodné historie Masarykova okruhu se začala psát v roce 1930 v lesích za rozrůstající se brněnskou metropolí. Tehdy narychlo a s velkou podporou legendární závodnice Elišky Junkové začala vznikat závodní trať, jejíž jedno kolo měřilo neuvěřitelných 29,1 kilometrů. Vedla po běžných silnicích, které v rekordně krátké době musely projít rekonstrukcí. Na trati se střídalo několik povrchů – od moderního asfaltu, přes obvyklejší beton až po jezdci nenáviděné dlažební kostky v klesání k Popůvkám. Poprvé a naposledy kroužili jezdci po Masarykově okruhu proti směru hodinových ručiček. Jezdci měli vůči brněnské trati velký respekt – svojí obtížností jim připomínala proslulou severní smyčku Nurburgringu, které se přezdívalo „zelené peklo“.

První závod odstartoval na svatováclavský svátek roku 1930. Na startu nechyběl žádný ze světových jezdců. O vítězství se v prvním ročníku popraly německé posádky s Italy. Navzdory promyšlené taktice Tazia Nuvolariho na Alfě Romeo nakonec zůstane v historických tabulkách jako první vítěz závodu na Masarykově okruhu zapsaný Němec Hans Joachim von Morgen. V dalších letech se pak za von Morgena řadila další legendární jména: Louis Chiron, který brněnský závod ovládl v letech 1931 – 1933 a pak Němci von Stuck, Rosemeyer a Caracciola na extrémních vozech Auto Union a Mercedes Benz, s nimiž navzdory usilovnému fandění místních diváků nemohli Italové ve slabších autech soupeřit.

V roce 1938 už kvůli politické situaci a blížící se válce závodníci v Brně neodstartovali a odmlka trvala dlouhých jedenáct let. Fanoušci se dočkali návratu rychlých aut až v roce 1949. Masarykův okruh přišel o západní část vedoucí mimochodem v těsné blízkosti dnešního moderního areálu a zkrátil se tak na 17,8 kilometru. Navíc se změnil směr jízdy. Hned první ročník obnovených závodů dal vzniknout legendárnímu pojmenování „Farinova zatáčka“. Spontánně ji tak pojmenovali diváci po tragické nehodě, kdy Maserati Itala Guiseppeho Fariny nezvládlo vyletělo z trati a zabilo dva diváky. Samotný jezdec přežil, byť jej dezorientovaného museli pořadatelé honit po dráze. Neuvěřitelných 400 tisíc diváků tehdy nakonec dohnalo do cíle na prvním místě Ferrari pilotované Angličanem Whiteheadem, publikum ale opět okouzlil předválečný hrdina Louis Chiron, který zajel nejrychlejší kolo.

Když Winston Churchill mluvil v roce 1946 o „spuštění železné opony“, nikdo v osvobozeném Československu netušil, že za neprostupnou hranicí zůstane v roce 1950 i celá světová automobilová elita. Masarykův okruh ovšem dostal velmi rychle důstojnou náhradu. Už v roce 1950 se začala psát tradice, kterou Masarykův okruh žije dodnes – závody silničních motorek. Přestože Brno nebylo zezačátku zapsáno v kalendáři světového mistrovství, bojovali na dráze o vavřínové věnce nejzvučnější světová jména. Na souboje Cambella, Baltisbergera, Kassnera, Klingera, Hockinga, Daleho, Kavanagha, bratří Hintonů, Redmana, Schneidera či Thalhammera s domácí špičkou v čele se Šťastným, Havlem, Bartošem, Parusem, Koštířem, Malinou, Lukšíkem, Slavíčkem, Čadou a Srnou se motorističtí fanoušci těšili celý rok a závo­dům vytvářeli nadšenou kulisu.

V roce 1964 ukrojili pořadatelé z Masarykova okruhu další téměř čtyři kilometry přes Žebětín. Nově trať měřila 13,9 kilometrů. Zato se hned v následujícím roce dostala do kalendáře mistrovství světa silničních motocyklů a začala se psát nejslavnější kapitola Masarykova okruhu, která trvá dodnes.

Následovalo období plné bitev těch největších velikánů motocyklového sportu. V Brně se na stupních vítězů v průběhu let střídali druhý nejúspěšnější motocyklový závodník v dějinách Giacomo Agostini (v počtu výher jej překonal až Valentino Rossi) s dalšími legendami Hailwoodem, Readem, Ivym, Saarinenem či Cecottem. A mezi nimi se občas blýsklo české jméno, naposledy Bohumil Staša druhým místem z roku 1971.

Od druhé poloviny 70. let ale brněnská trať přestávala vyhovovat zpřísňujícím se požadavkům na bezpečnost. Po celém světě nahrazovaly umělé a uzavřené okruhy původní přírodní trati a od počátku 80. let bylo jasné, že stejný osud čeká i Masarykův okruh. Ani další zkrácení – tentokrát už na 10,9 kilometrů nepomohlo. V roce 1982 se světové mistrovství jelo na „starém“ Masarykově okruhu naposledy.

Až do roku 1986 pak na trati bojovali „jen“ jezdci evropského mistrovství a automobiloví závodníci. Ti se na Masarykův okruh vrátili v roce 1962 zásluhou monopostů formule Junior. V jejich kokpitech, stejně jako později v případě formule 3, se objevovala nepře­hléd­nutelná jména včetně budoucích mistrů světa formule 1 Rindta a Laudy. V letech 1968-1986 drželo vysokou laťku automobilového Brna mistrov­ství Evropy cestovních vozů. Vytrvalostní závody tohoto seriálu představily divákům plejádu skvělých pilotů, o nichž dříve mohli pouze číst v odborných časopisech.

Novodobá historie brněnského Masarykova okruhu se začala psát v roce 1987. Po dvou letech od začátku stavby zahájila provoz moderní uzavřená závodní dráha, která vznikla v netradičním prostředí lesů na okraji brněnské čtvrti Žebětín.

Hned v úvodní sezoně 1987 se na Masarykův okruh vrátil seriál Mistrovství světa silničních motocyklů, jehož tradice v Brně sahá až do roku 1965.

Masarykův okruh si dokázal udržet svoje postavení i v tržní ekonomice a stále patří mezi jedny z nejvýznamějších světových závodních tratí.

V roce 1998 došlo k rozšíření boxů, dostavbě VIP salonků a zázemí pro závodníky. V zimě 2007 / 2008 prošla závodní dráha kompletní výměnou povrchu trati.